Kapitola 1.
Kde bych měla začít. Už vím.
Rok 1539 dne 15.listopadu
Byl krásný slunečný den v pozdním listopadu. Slunce se třpytilo na modré hladině vody v přístavu. Racci řvali na břehu. Náhle nimi proběhla dívka a racci se rozletěli. Dívka běžela hodně rychle a v rukou měla mapy a dokumenty. Přiběhla k velké lodi a křičí na palubu. Muži na palubě shlédli dolů. Jeden si povzdechl.
„Mám povolení. Jsem oficiálně kapitánkou téhle lodi. Takže chlapi zvedáme kotvy.“ dívka vyběhla po lávce na palubu. Podívala se na staršího muže, který k ní kráčel. „Má milovaná dcerko. Jsem rád, ale nebylo by pro tebe lepší být do…,“dívka jej přerušila. „Ne, otče. Já chci cestovat a objevovat dobrodružství. Chápeš. Já bych se tu trápila.“ Její otec se na pokárání nezmohl a opřel se o zábradlí. Zadíval se do města. Palos de la Frontera bylo ozářeno slunečním svitem a domy natřené na bílo odrážely odlesky. Dívka si stoupla vedle otce. „Mám ráda tohle město a vždy, když se budu vracet, bude na mě tahle krása čekat. Za každého počasí.“ Dívka se pousmála a stejným způsobem se opřela o zábradlí. Otec se na ni podíval. „Má drahá Emilie. Mám na tebe obrovskou prosbu. Nepoužívej mé jméno, ano.“ Emilie se na něj podívala a posunula si dokumenty a mapy v náruči. „Proč? A jaký mám tedy mít?“ Otec si promnul čelo. „Emi, já z tebe asi zblázním. Nepopluješ pod mým jménem, ano. Prostě si vymysli originální jméno.“ Emilie se pousmála. „Já to věděla ty se za mě stydíš. A proto jsem na tenhle dokument napsala Emilie Molieri. Nemusíš se bát, že někomu řeknu o tom, že jsem dcera slavného objevitele. Nemusíš se strachovat, že budu všude vykřikovat "Můj otec je Krištof Kolumbus." Toho se vážně nemusíš bát.“
Popravdě jsem jen chtěla nadhodit super začátek. Ale příběh začnu opravdu vyprávět až teď.
Rok 1539 dne 16. a 17. listopadu
Mladá Emilie Molieri vyplouvá se svou posádkou na své lodi "Nebeská orlice". Emilie míří do Anglie. Nechce plout pod vlajkou španělského království. Jako její otec. Emilie pokřikuje povely a sama se snaží kormidlovat. Cestou je potkala bouře ne moc velká, ale dost silná na to, aby poničila loď. Po náročné noci a bouři Emilie vyšla z kajuty. Slunce ji oslnilo a musela si nasadit pásku přes levé oko. Její pravé oko si zvyklo. Spoušť byla velká. Potrhané plachty, stěžeň je naprasklý, ale zatím drží. Emilie vyběhla na můstek a zkontrolovala kormidlo. Bylo v pořádku. Loď v klidu plula a Emilie si všimla jiné lodi před sebou. Loď signalizovala, ať připluje k ní. Opatrně odkotvila.
Emilie plula se svou lodí k lodi, která jí požádala, ať k ní připluje. Loď plula pod vlajkou Anglie. Emilie opatrně připlula k lodi. Lodě se o sebe ťukly. Z anglické lodi přehodili prkno, po kterém přeběhli tři muži. Emilie spustila kotvu a stáhla rychle plachty. Přišla k mužům. Měli modré uniformy, pořádné šavle a výraz, který byl zmatený. Teprve teď se na "Nebeské orlici" probudila posádka. Voják Anglie s vznešenější uniformou promluvil.
"Kdo je tu kapitán? Proč nepluje tahle loď pod naší vlajkou. Jsem kapitán James London a žádám o prohlídku plavidla a posádky."
Emilie se připravila a zavedla kapitána do své kajuty. Dala mu dokument o povolení. On si jej přečetl. Podíval se na Emilii. Poškrábal se zmateně za krkem.
"Dobrá, tak co děláte v anglických vodách!"
Emilie přešlápla a zamyslela se. "Chtěla bych požádat o spolupráci. Nechci plout pod španělskou vlajkou."
Kapitán vrátil dokument do Emiliiných rukou.
"Podle toho, co je na listě jste..." Emilie ho zarazila.
"Mé jméno je jen Emilie Moliari. To, co je tam napsané je jen protože mi nedali povolení. Nikomu neřekejte, co jste si přečetl. Žádám vás jen o to."
Kde bych měla začít. Už vím.
Rok 1539 dne 15.listopadu
Byl krásný slunečný den v pozdním listopadu. Slunce se třpytilo na modré hladině vody v přístavu. Racci řvali na břehu. Náhle nimi proběhla dívka a racci se rozletěli. Dívka běžela hodně rychle a v rukou měla mapy a dokumenty. Přiběhla k velké lodi a křičí na palubu. Muži na palubě shlédli dolů. Jeden si povzdechl.
„Mám povolení. Jsem oficiálně kapitánkou téhle lodi. Takže chlapi zvedáme kotvy.“ dívka vyběhla po lávce na palubu. Podívala se na staršího muže, který k ní kráčel. „Má milovaná dcerko. Jsem rád, ale nebylo by pro tebe lepší být do…,“dívka jej přerušila. „Ne, otče. Já chci cestovat a objevovat dobrodružství. Chápeš. Já bych se tu trápila.“ Její otec se na pokárání nezmohl a opřel se o zábradlí. Zadíval se do města. Palos de la Frontera bylo ozářeno slunečním svitem a domy natřené na bílo odrážely odlesky. Dívka si stoupla vedle otce. „Mám ráda tohle město a vždy, když se budu vracet, bude na mě tahle krása čekat. Za každého počasí.“ Dívka se pousmála a stejným způsobem se opřela o zábradlí. Otec se na ni podíval. „Má drahá Emilie. Mám na tebe obrovskou prosbu. Nepoužívej mé jméno, ano.“ Emilie se na něj podívala a posunula si dokumenty a mapy v náruči. „Proč? A jaký mám tedy mít?“ Otec si promnul čelo. „Emi, já z tebe asi zblázním. Nepopluješ pod mým jménem, ano. Prostě si vymysli originální jméno.“ Emilie se pousmála. „Já to věděla ty se za mě stydíš. A proto jsem na tenhle dokument napsala Emilie Molieri. Nemusíš se bát, že někomu řeknu o tom, že jsem dcera slavného objevitele. Nemusíš se strachovat, že budu všude vykřikovat "Můj otec je Krištof Kolumbus." Toho se vážně nemusíš bát.“
Popravdě jsem jen chtěla nadhodit super začátek. Ale příběh začnu opravdu vyprávět až teď.
Rok 1539 dne 16. a 17. listopadu
Mladá Emilie Molieri vyplouvá se svou posádkou na své lodi "Nebeská orlice". Emilie míří do Anglie. Nechce plout pod vlajkou španělského království. Jako její otec. Emilie pokřikuje povely a sama se snaží kormidlovat. Cestou je potkala bouře ne moc velká, ale dost silná na to, aby poničila loď. Po náročné noci a bouři Emilie vyšla z kajuty. Slunce ji oslnilo a musela si nasadit pásku přes levé oko. Její pravé oko si zvyklo. Spoušť byla velká. Potrhané plachty, stěžeň je naprasklý, ale zatím drží. Emilie vyběhla na můstek a zkontrolovala kormidlo. Bylo v pořádku. Loď v klidu plula a Emilie si všimla jiné lodi před sebou. Loď signalizovala, ať připluje k ní. Opatrně odkotvila.
Emilie plula se svou lodí k lodi, která jí požádala, ať k ní připluje. Loď plula pod vlajkou Anglie. Emilie opatrně připlula k lodi. Lodě se o sebe ťukly. Z anglické lodi přehodili prkno, po kterém přeběhli tři muži. Emilie spustila kotvu a stáhla rychle plachty. Přišla k mužům. Měli modré uniformy, pořádné šavle a výraz, který byl zmatený. Teprve teď se na "Nebeské orlici" probudila posádka. Voják Anglie s vznešenější uniformou promluvil.
"Kdo je tu kapitán? Proč nepluje tahle loď pod naší vlajkou. Jsem kapitán James London a žádám o prohlídku plavidla a posádky."
Emilie se připravila a zavedla kapitána do své kajuty. Dala mu dokument o povolení. On si jej přečetl. Podíval se na Emilii. Poškrábal se zmateně za krkem.
"Dobrá, tak co děláte v anglických vodách!"
Emilie přešlápla a zamyslela se. "Chtěla bych požádat o spolupráci. Nechci plout pod španělskou vlajkou."
Kapitán vrátil dokument do Emiliiných rukou.
"Podle toho, co je na listě jste..." Emilie ho zarazila.
"Mé jméno je jen Emilie Moliari. To, co je tam napsané je jen protože mi nedali povolení. Nikomu neřekejte, co jste si přečetl. Žádám vás jen o to."
Toto je ukázka z rozepsaného autorského příběhu.
Zpět do Světa Saary →