Kapitola 1. Neděle 7. prosince 1941
Čas 14:16| Slunce svítilo a rádia nesla zprávy ze starého světa. Někteří lidé mají obavy, ale přece – Amerika, USA se jich nikdo nedotkne. Bary, divadla, taneční kluby jedou na plné obrátky. „Pojď sem, Scarlett. Nechápu, jak ti někdo mohl dát takové jméno. Che.“ Scarlett hned přiskočila k paní domu. „Ano, madam.“ Měla sklopené oči a dívala se na rudý koberec. Viděla jen boty své paní a jejích příbuzných. „Dones mi víno.“ Scarlett nečekala a jela hned do kuchyně, která je v přízemí. Zvedla zrak jen, aby viděla, kam jde. Scházela schody a opatrně střídala nohy. Když vypadá jako člověk, nikdy si nevšimla, že nemá křídla, a tak trochu ztrácí rovnováhu.
čas 14:20| „Bude to hned,“ z pokoje, ze kterého vyšla, se ozval panovačný hlas, „víno chci ještě dnes!“ Šla. Scarlett zrychlila. Seběhla poslední schod a pokračovala rychlou chůzí do chodby. Světla poblikávala, když kolem nich prošla. Došla do krásné kuchyně, kde kuchař chystal večeři. Scarlett kolem nich opatrně prošla do vinotéky. Vzala jednu láhev a otočila se nazpátek. Povzdychla si, když se vracela zpátky chodbou. Schody se otevíraly do vestibulu. Scarlett procházela kolem dveří. Vtom se rozletěly a uhodily ji. Do domu vběhl muž. Scarlett upadla a láhev spadla, rozbila se.
Čas 14:30| Scarlett tam ležela omráčená. Muž se nezastavil a vyběhl do patra. „Matko, kde jste?!“ Jeho hlas byl plný obav. Prohledával každý pokoj, až svou matku našel ve salónku. „Matko,“ zastavil se, byl nervózní a měl strach, „musím se s vámi rozloučit.“ Stály mraky. Jeho matka stála zády k němu. „Už nebreč, Whilleme,“ obrátila se a její výraz byl pohrdavý, „co to vůbec máš na sobě?!“ Zahleděla se a jeho ignorovala. „Kde mám své víno?!“ Muž přistoupil ke své matce a vzal ji za ruce. „Matko, já odjíždím a nevím, jestli se vrátím.“ Podíval se na ni. Ona se mu vytrhla a vyšla ven z pokoje. Scházela dolů po schodech. „Mé víno,“ nadechla se, jako by to bylo něco živého. „Scarlett je neschopná. Ani mi nedoneseš víno. Vůbec kde jsi?“ Žena zavřela dveře. Scarlett ležela za nimi v bezvědomí. Muž, který šel za svou matkou, přiběhl ke Scarlett. „Slečno, probuďte se. Já se omlouvám.“ Ona pomalu otevřela oči a zmateně se chytla hlavy. „Au... ehm... hm.“ Nemohla se vůbec zbavit motání hlavy. Muž jí pomohl vstát, ale jeho matce se to nelíbilo. „Laskavě se vzpamatuj a dones mi nové víno!“ Žena byla netrpělivá. Scarlett chtěla udělat krok, ale vše se zhouplo. Klopýtla a šokem otevřela třeštěně oči. Scarlett byla venku před tímto domem. „Matko, to jste neměla,“ hlas muže vycházel zevnitř, „ale pokud, takhle jdeš to já odcházím do války.“ Vyšel z domu a Scarlett našla rovnováhu. Muž k ní přistoupil. „Omlouvám se za to, že jsem do vás strčil u vnitřních dveří.“ Díval se na ni s provinění, ale ona byla stále zmatená. Zamrkala a poslouchala. Všimla si, že muž má vojenskou uniformu, ale jeho tvář říká, že má strach a obavy. „Co se děje?“ zeptala se ho. „Co se děje?“ Muž sklopil oči a jemu ukáply slzy. „Jsme ve válce a já odcházím,“ podíval se na zavřené dveře, „a ona jen pije a nevnímá, že odcházím.“ Scarlett ho vzala za paže. On se na ni podíval. „Ona si vás nezaslouží,“ pousmála se, „ale věřím, že až zjistí, že jste pryč, bude zničená.“ Muž se na ni podíval jinak. Scarlett se mu podívala do jeho očí. Viděla v nich dobro. „Jak se jmenujete?“ zeptal se muž. „Já jsem William Brooks.“ Pousmál se a pomalu se odvracel. „Scarlett Warrenová, pane Brooksi,“ usmála se. „Vraťte se v pořádku domů.“ Ona ho pustila a on jen se pousmál. Odešel. Scarlett se zadívala na zavřené dveře. Už tam nemůže.
Šla ulicí do chudší čtvrti, kde bydlela s jednou rodinou, která ji přijala před pár lety jako dítě. Procházela kolem stánku s novinami. Všechny na sobě měly vlajku s hákem. Některé výtisky byly nové a na nich byl velkým titulkem napsané: „Airplanes identified as Japanese have attacked the American naval base at Pearl Harbor.“
Čas 14:16| Slunce svítilo a rádia nesla zprávy ze starého světa. Někteří lidé mají obavy, ale přece – Amerika, USA se jich nikdo nedotkne. Bary, divadla, taneční kluby jedou na plné obrátky. „Pojď sem, Scarlett. Nechápu, jak ti někdo mohl dát takové jméno. Che.“ Scarlett hned přiskočila k paní domu. „Ano, madam.“ Měla sklopené oči a dívala se na rudý koberec. Viděla jen boty své paní a jejích příbuzných. „Dones mi víno.“ Scarlett nečekala a jela hned do kuchyně, která je v přízemí. Zvedla zrak jen, aby viděla, kam jde. Scházela schody a opatrně střídala nohy. Když vypadá jako člověk, nikdy si nevšimla, že nemá křídla, a tak trochu ztrácí rovnováhu.
čas 14:20| „Bude to hned,“ z pokoje, ze kterého vyšla, se ozval panovačný hlas, „víno chci ještě dnes!“ Šla. Scarlett zrychlila. Seběhla poslední schod a pokračovala rychlou chůzí do chodby. Světla poblikávala, když kolem nich prošla. Došla do krásné kuchyně, kde kuchař chystal večeři. Scarlett kolem nich opatrně prošla do vinotéky. Vzala jednu láhev a otočila se nazpátek. Povzdychla si, když se vracela zpátky chodbou. Schody se otevíraly do vestibulu. Scarlett procházela kolem dveří. Vtom se rozletěly a uhodily ji. Do domu vběhl muž. Scarlett upadla a láhev spadla, rozbila se.
Čas 14:30| Scarlett tam ležela omráčená. Muž se nezastavil a vyběhl do patra. „Matko, kde jste?!“ Jeho hlas byl plný obav. Prohledával každý pokoj, až svou matku našel ve salónku. „Matko,“ zastavil se, byl nervózní a měl strach, „musím se s vámi rozloučit.“ Stály mraky. Jeho matka stála zády k němu. „Už nebreč, Whilleme,“ obrátila se a její výraz byl pohrdavý, „co to vůbec máš na sobě?!“ Zahleděla se a jeho ignorovala. „Kde mám své víno?!“ Muž přistoupil ke své matce a vzal ji za ruce. „Matko, já odjíždím a nevím, jestli se vrátím.“ Podíval se na ni. Ona se mu vytrhla a vyšla ven z pokoje. Scházela dolů po schodech. „Mé víno,“ nadechla se, jako by to bylo něco živého. „Scarlett je neschopná. Ani mi nedoneseš víno. Vůbec kde jsi?“ Žena zavřela dveře. Scarlett ležela za nimi v bezvědomí. Muž, který šel za svou matkou, přiběhl ke Scarlett. „Slečno, probuďte se. Já se omlouvám.“ Ona pomalu otevřela oči a zmateně se chytla hlavy. „Au... ehm... hm.“ Nemohla se vůbec zbavit motání hlavy. Muž jí pomohl vstát, ale jeho matce se to nelíbilo. „Laskavě se vzpamatuj a dones mi nové víno!“ Žena byla netrpělivá. Scarlett chtěla udělat krok, ale vše se zhouplo. Klopýtla a šokem otevřela třeštěně oči. Scarlett byla venku před tímto domem. „Matko, to jste neměla,“ hlas muže vycházel zevnitř, „ale pokud, takhle jdeš to já odcházím do války.“ Vyšel z domu a Scarlett našla rovnováhu. Muž k ní přistoupil. „Omlouvám se za to, že jsem do vás strčil u vnitřních dveří.“ Díval se na ni s provinění, ale ona byla stále zmatená. Zamrkala a poslouchala. Všimla si, že muž má vojenskou uniformu, ale jeho tvář říká, že má strach a obavy. „Co se děje?“ zeptala se ho. „Co se děje?“ Muž sklopil oči a jemu ukáply slzy. „Jsme ve válce a já odcházím,“ podíval se na zavřené dveře, „a ona jen pije a nevnímá, že odcházím.“ Scarlett ho vzala za paže. On se na ni podíval. „Ona si vás nezaslouží,“ pousmála se, „ale věřím, že až zjistí, že jste pryč, bude zničená.“ Muž se na ni podíval jinak. Scarlett se mu podívala do jeho očí. Viděla v nich dobro. „Jak se jmenujete?“ zeptal se muž. „Já jsem William Brooks.“ Pousmál se a pomalu se odvracel. „Scarlett Warrenová, pane Brooksi,“ usmála se. „Vraťte se v pořádku domů.“ Ona ho pustila a on jen se pousmál. Odešel. Scarlett se zadívala na zavřené dveře. Už tam nemůže.
Šla ulicí do chudší čtvrti, kde bydlela s jednou rodinou, která ji přijala před pár lety jako dítě. Procházela kolem stánku s novinami. Všechny na sobě měly vlajku s hákem. Některé výtisky byly nové a na nich byl velkým titulkem napsané: „Airplanes identified as Japanese have attacked the American naval base at Pearl Harbor.“
Toto je ukázka z rozepsaného autorského příběhu.
Zpět do Světa Saary →